ZUBY

 

Zuby se skládají z tvrdé zuboviny potažené tvrdší sklovinou. Zuby jsou v čelisti fixovány podle velikosti různým počtem kořenů.

V dospělém věku má pes 42zubů z toho 12 řezáků, 4 špičáky, 16 premolárů (třenových zubů) a 10 molárů (stoliček). Počet horních a dolních zubů je rozdílný.

Štěně má v tlamičce pouze 28 mléčných zubů, řezaků a špičáků je stejný počet jako u dospělého jedince, jen premolárů má 12náct. Moláry v mléčném chrupu nejsou žádné. Mléčené zuby jsou menší složené z řidší zuboviny a proto mají šedivě bílou barvu zředěného mléka.

Oligodoncie

Oligodoncií se nazývá stav, kdy psovi chybí některé zuby. U převážné většiny plemen současné standardy vyžadují plnochrupost. Oligodoncie se připouští jen u plemen s deformovanými lebkami nebo čelistmi.

Požadavek plnochruposti u cílevědomě řízeného chovu psů není samoúčelný. Zuby jsou např. u pracovních plemen významným „pracovním nástrojem“. Při často používané, byť vzdálené příbuzenské plemenitbě je pravděpodobnost výskytu chudozubosti větší a při kumulaci této vady v chovu se navíc zvyšuje i její rozsah. Proto se při současném řízení chovu psů chudozubí jedinci podle aktuální situace v chovu z něho většinou vyřazují. I tak se čas od času oligodoncie vyskytne i po plnochrupých rodičích.

Převážné většině chybějí zuby afunkční (tj. P1 a M3). P I svojí přítomností v čelisti nepochybně zpevňuje fixaci špičáků, což je z hlediska jejich funkce úloha velmi významná. U dalších chybějících zubů nelze „afunkčnost“ uplatňovat, neboť jejich význam pro zpracování potravy je evidentní: nepřítomný zub činí naopak afunkčním zub protější při prvotním „střihání“ potravy. V případě obhajoby těchto chybějících zubů se používá jako argument tzv. recesivní dědičnost výskytu oligodoncie. Právě tato vlastnost však je nebezpečná, neboť proto se oligodoncie vyskytuje zcela nepravidelně a neočekávaně i u potomků rodičů (případně prarodičů) plnochrupých.

Naprostá většina chybějících trvalých zubů není v čelisti vůbec založena. V malém procentu lze rentgenologicky trvalý zub v čelisti prokázat, ovšem skutečnost, že se tento zub neprořezal (tj. nedorostl příslušné velikosti), je důkazem patologického vývoje zubu, který je nutno hodnotit jako chybějící. Tuto důležitou skutečnost mnoho majitelů psů s neprořezaným zubem hlasitě neuznává, i když nutnost vyřazování z chovu u jiných patologických jevů schvaluje.

Nejobtížnější je hodnocení chybějících zubů v důsledku vylomení nebo zlomení zubu. Důkazem této skutečnosti by mělo být pouze potvrzení veterinárního lékaře, který se však může zodpovědně vyjádřit k vylomení zubu jedině v tom případě, když majitel postiženého psa přijde k ošetření ihned nebo nejdéle do týdne po vylomení zubu.

Pozornému majiteli psa by nemělo vylomení zubu uniknout, neboť jde o proces velmi bolestivý, spojený s krvácením z čelisti. Zbytek zlomeného zubu lze rentgenologicky prokázat kdykoliv a z chovatelského hlediska bez velkého rizika tolerovat. Vylomení zubu s kořeny, které není při běžné práci psa a fyziologickém stavu zubů jevem zcela normálním, je totiž po dvou až třech týdnech, kdy se lůžko včetně eventuální fraktury vyhojí, rentgenologicky neprokazatelné.

Na základě dlouhodobých zkušeností lze doporučit tolerovat veterinárně doložené chybějící zuby pouze na výstavách (nevýznamných pro zařazování zvířat do chovu) a nepřihlížet k nim při zadávání známky. Pro chov je však i tak snadné vylomení zubu, že ho majitel psa ani nepozoroval, natolik významné, že je jistější tyto jedince do chovu nezařazovat, pokud to není vzhledem k situaci a potřebám v chovu přímo žádoucí. Snadno vylomitelný zub totiž může být perzistující zub mléčný, který nebyl vytlačen nepřítomným zubem trvalým. Proto se ve většině chovatelských klubů prosazuje přísný názor na zuby „vylomené“ i s kořeny. Při objektivním hodnocení tohoto jevu je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že pes dokáže rozkousat na třísky i část boudy, roztrhat pletivo kotce, a to i opakovaně, a přitom si zraní pouze dásně a zuby si nanejvýš opotřebuje. K vylomení zubů však většinou i v těchto drastických případech nedochází.

 

Zdvojení zubů

U některých krevních liniích psů se často vyskytuje zdvojení zubů (především P1, ojediněle i M). Výskytu tohoto jevu se až dosud věnovala malá pozornost. Vysvětlení není zcela jasné: může jít o zdvojené založení lůžka trvalých zubů, které nemají své mléčné předchůdce, anebo o přetrvávání (perzistenci) mléčných P2, které jsou velikostí i tvarem podobné trvalým P.

Pozornému posuzovateli by však neměl uniknout rozdíl ve zbarvení perzistujících zubů od trvalých. V každém případě je třeba chovatelsky hodnotit výskyt zdvojených zubů jako jev patologický, věnovat mu zvýšenou pozornost a nespokojit se pouze stanoviskem, že „zub navíc neškodí“.

 

SKUS

Pes má v horní a dolní čelisti šest řezáků, které v čelisti tvoří pravidelné oblouky. Horní řezáky jsou mírně předsunuty před řadou řezáků dolních, takže při skousnutí za sebe zapadají tak, že přední plochy dolních řezáků se lehce dotýkají zadních ploch řezáků horních. Toto vzájemné zaklesnutí horních a dolních řezáků se nazývá skus.

Nůžkový skus

Pokud horní řada řezáků vytváří mírný oblouk a dolní řezáky se lehce dotýkají řezáků horních nebo je mezi nimi mezera do 1 mm, hovoří senůžkovém skusu, který se požaduje u většiny plemen psů, a je proto skusem fyziologickým.

Klešťový skus

Pokud je linie oblouku dolních řezáků na stejné úrovni jako oblouku řezáků horních nebo u přílišného vychýlení dolních řezáků dopředu, takže kousací hrany obou řad řezáků dosedají na sebe, vzniká skus klešťový.

Podkus

Je-li mezera mezi horními a dolními řezáky větší než 2 mm, jde o podkus. Vzniká pří nesprávném postavení podélných os oblouků řezáků nebo při zkrácení dolní čelisti.

Předkus

Je-li oblouk dolních řezáků při sevřených čelistech před obloukem horních řezáků, jde bez ohledu na velikost mezery o předkus.

Zatímco podkus se všeobecně uznává za jev patologický, předkus standard některých plemen s deformovanými lebkami přímo vyžaduje.

 

 

zdroj: hovawart.cz

Nikola Kratochvílová 2012